Zeď Johna Lennona
Lennonova zeď nedaleko od Kampy byla a je místem, kde se setkávají obdivovatelé hudby Johna Lennona a Beatles. My v kapele k nim patříme a proto jsme si obrázky různých podob zdi vybrali také pro náš web.
Lennonova zeď na Kampě (Foto: Jana Kinzlerová)
Historie Lennonovy zdi (zkráceno se souhlasem autorky):
První nápis se na pomyslném pomníčku ve zdi u Maltézské zahrady objevil již několik dnů po Johnově tragické smrti. Zněl: „Za Johna Winstona Lennona, 9.10.1940 - 8.12.1980.“ Byla k němu připojena Johnova fotografie. Do druhého dne však nápis i s fotografií zmizel pod nánosem neidentifikovatelné barvy. Tak se začala psát historie zdi Johna Lennona. Přibývaly citáty z Johnových písní, oslavující svobodu a mír a hesla odsuzující totalitní režim. Pomníček byl střídavě obnovován a kýmsi dalším opět ničen.
V následujících letech se na výročí Johnovy smrti scházely u zdi stovky lidí. Meetingy, které se pomalu měnily v politické demonstrace, byly noční můrou StB, která se je snažila všemožně překazit. Tak tomu bylo až do roku 1988, kdy se ÚV SSM rozhodl ve spolupráci s StB akci zlegalizovat a uspořádat u zdi ozvučený koncert: „Vzpomínka na Johna Lennona“ v naději, že tím akce ztratí na atraktivitě pro tzv. rozvratné živly. V ten samý večer uspořádal SSM (Socialistický svaz mládeže) v tehdejším Paláci kultury další vzpomínkový koncert: „Dejte šanci míru“. Celý večer navíc „pojistila“ Československá televize uvedením filmu Perný den. Toto úsilí mělo za cíl masy lidí roztříštit do několika skupin, aby večer proběhl v poklidu. Na Kampu se přesto dostavily stovky Johnových fanoušků, kteří se stali svědky veřejného čtení zakládající listiny Mírového klubu Johna Lennona, panem Otou Veverkou.
O rok později, po „Sametové revoluci“, bylo prosincové setkání v mnohém jiné, protože najednou nikdo nic nezakazoval, lidé ještě ze zvyku rozpačitě očekávali problémy a nemohli uvěřit, že tolik vytoužená svoboda už je tu.
S příchodem demokracie však pro leckoho zeď ztratila na významu. Začala pomalu chátrat a stala se objektem zájmu sprayerů z celé Prahy, jejichž dílka neměla s původní myšlenkou nic společného.
V roce 1993, kdy už z Johnova původního portrétu nezbývalo téměř nic, se Mírový klub Johna Lennona, pod vedením Báry Drastíkové - Kašparové, rozhodl uspořádat akci na záchranu zdi. Tu se bohužel nepodařilo řádně zorganizovat a rekonstrukce neproběhla. Zeď chátrala dál, až do jara roku 1998, kdy už nebylo možné její stav ignorovat. Majitel, Suverénní řád Maltézských rytířů, začal zvažovat její další osud.
Lennonova zeď (1997) (Foto: Jana Kinzlerová)
Maltézští rytíři v zásadě neměli nic proti tomu, aby se na opravenou zeď dále malovalo. Objevily se však protesty památkářů a Sdružení občanů přátel Malé Strany a Hradčan. Bylo předloženo hned několik variant řešení. Nejradikálnější byla varianta zvažující úplné zbourání zdi. Další možností bylo umístění pamětní desky Johna Lennona a zákaz dalšího malování, který by se ale jistě nedodržoval. Další varianta počítala s postavením jakéhosi velkého billboardu před zeď, na který by se mohlo malovat. Ten by bylo možné měnit a aktualizovat.
Mírový klub i Rytíři nejvíce usilovali o variantu nejjednodušší, a tou bylo opětovné obnovení zdi s obrázky a Johnovým portrétem. Ta nakonec zvítězila. Mírový klub oslovil akademického malíře Františka Flašara, který vypracoval projekt Johnova portrétu. Pan Flašar ovšem požadoval, aby na zdi kromě jeho obrazu byly jen samé květiny a žádné nápisy. Mírový klub měl tedy v plánu každý nápis, který by se tam objevil , okamžitě smazat. S tím souhlasilo i město a vydalo potřebné stavební povolení.
Řád Maltézských rytířů nechal zeď na své náklady v červnu 1998 opravit a zajistil lešení a barvy. Den poté, co zářila novotou, přilákala partu sprayerů, kteří neodolali a celou ji počmárali. Bylo tedy nutné ji znovu obílit a najmout bezpečností agenturu. Pak už se pan Flašar mohl pustit do díla.
Portrét Johna Lennona od akademického malíře Františka Flašara (Foto: Jana Kinzlerová)
Johnův portrét maloval několik týdnů a v den jeho plánovaného dokončení, 20. července 1998, se u zdi konal příjemný happening. Sešly se tu skupinky především mladých lidí. Každý chtěl na zdi zanechat svůj vzkaz. Zákaz psaní nápisů se nikomu nelíbil, všichni měli pocit jakési diktatury. I přesto trvalo velmi dlouho, než se někdo odvážil jej porušit. Ve chvíli, kdy se tak stalo, bylo rozhodnuto a během odpoledne se na zdi objevily kromě krásných barevných květin i desítky různých nápisů a beatlesáckých symbolů ve stylu žluté ponorky. Pan Flašar se s nápisy nakonec smířil, uvědomoval si, že by se tam časem stejně objevily, a že nemá cenu něco zakazovat. Večer byla celá zeď krásně pomalovaná a na všechny se díval nový John. Zpívaly se písničky Beatles a kolem 22. hodiny se účastníci happeningu začali rozcházet do horké letní noci s úžasným pocitem, že zeď je opět tak krásná jako dřív, a že pro to sami mohli něco udělat.
Happening u příležitosti zachránění zdi (20.7.1998) (Foto: Jana Kinzlerová)
Radost však nevydržela dlouho, hned v září 1998 někdo nový Johnův portrét počmáral zelenou barvou. Poškození bylo nevratné, navíc se na zdi začaly objevovat nápisy a graffiti, které s Johnovým odkazem neměly nic společného.
Poškozená zeď (září 1998) (Foto: Jana Kinzlerová)
Po několika dalších týdnech Řád Maltézských rytířů rozhodl o radikálním řešení. Celou zeď nechal potřít tmavě zelenou barvou v domnění, že na tmavý podklad se nedá psát ani malovat. Ani toto rozhodnutí však kreativně zaměřeným nadšencům nezabránilo v další tvorbě. Majitelé tedy po čase rezignovali a v roce 2000 zeď opět nabílili.
Lennonova plastika (12.12.2006) (Foto: Jana Kinzlerová)
Dá se říct, že od té doby se o její stav nikdo nezajímá. Občas se na pomníčku nebo na zdi objeví hezký portrét, nebo originální obrázek, vzápětí je však zničen, a tak to jde stále dokola. Archeologové tedy jednou budou mít co odkrývat.
Lennonova zeď (2009) (Foto: Jana Kinzlerová)